Vždy usměvavý David svou práci miloval.
Sedět celé dny na jednom místě a pozorovat tu ohromnou sílu matky #Země, kterak se dere na povrch.
Miloval ten pocit, kdy konečně porozuměl tomu, co vidí. A tím mohl přidat další střípek k našemu poznání života sopek.
V dětství by málokdo hádal, že se David zamiluje právě do sopek
Od mala měl totiž jinou zálibu.
Fotografování.
Už jako náctiletý pomáhal své matce – editorce časopisu – v práci. Často pro její články pořizoval fotografie, i psal články do školského časopisu.
Studium žurnalistiky tak byla jasná volba.
Zapsal se proto na Univerzitu v Illinois, kde chtěl svou novinářskou kariéru odstartovat.
Jenže pak se to stalo. V rámci všeobecného přehledu si zapsal kurz geologie.
A to změnilo jeho život.
Byla to totiž láska na první pohled.
David se tak rozhodl změnit zaměření svého studia.
Opustil žurnalistiku a začal studovat geologii.
Jeho první projekt byl výzkum prastarých hornin v jedné části Michiganu. V místě, kde kdysi dávno bývala sopka…
…všechny ty přetavené horniny a zkřížené přívodní dráhy magmatu ho naprosto očarovaly
Jeho srdce zahořelo pro sopky
A nejenom srdce
Mladý David se naplno ponořil do náročného studia, pro které neměl základy, a celé roky nepolevil
Univerzitu skončil jako jeden z nejlepších
Po skončení studia věděl, že sopky ho už nikdy v životě neopustí.
Přes léto se proto vydal na stáž do Colorada, kde pomáhal ve výzkumu dvojice vyhaslých sopečných kalder.
Zvláštních kráterů vznikajících tehdy, když se vrcholek sopky zhroutí do kužele sopky.
Vznik sopečných kalder ho uhranul. Ta síla uvolněná během jejich vzniku mu nedávala spát
Během následujících let procestuje velkou část západního pobřeží USA ve snaze pochopit roli sopečných plynů na vzniku kalder
A díky tomu se stane předním expertem na explozivní erupce sopek
Ale nepředbíhejme…
Svou první zkušenost s běsnící sopkou David získal v roce 1975 na Aljašce. Tehdy navštívil Mount Augustine, kompozitní sopku, která vypadá jako z geologické učebnice.
Když se následující rok sopka probudila k životu, David tam nesměl chybět.
Pozorování, které na Aljašce udělal, následně přetavil v doktorskou práci i titul…
Od roku 1978 se nám tak z Davida stal Dr. David.
Téma jeho práce? Popis vývoje pyroklastických proudů, míšení magmat různého chemismu a uvolňování sopečných plynů…
(Sorry, nemůžu jinak. Zrovna mi přistálo v komentářích tohle a musím to sem dát. I mimo původní vypravěčskou linii…).
Následující dva roky se věnoval na Aljašce studii Údolí deseti tisíců kouřů (Valley of Ten Thousand Smokes).
Chtěl totiž pochopit, jak sopečné plyny způsobující explozivní erupce sopky dokáží způsobit, že je obrovská plocha pokrytá sopečných prachem a popelem.
Na sklonku roku 1978 začíná Dr. David pracovat pro @USGS, americkou geologickou službu věnující se mimo jiné i monitorování aktivních sopek na území USA.
Jeho úkol? Sledovat emise sopečných plynů ze sopek.
USGS je roztroušena po celých USA.
Dr. David měl své pracoviště v Kalifornii. Odsud totiž mohl nejlépe aktivní sopky západního pobřeží USA studovat…
Když se tak začala 16. března 1980 chvět v jedné části USA země, nemělo by vás překvapit, že Dr. David byl zrovna nedaleko…
Nacházel se totiž zrovna na Washingtonské univerzitě (státu, ne města)
Na nic nečekal. Kontaktoval místního profesora geologie, se kterým dříve pracoval
Dr. David vyjádřil zájem na místo vyrazit a prozkoumat, co se děje.
Záhy byl svým bývalým kolegou vyslán na místo otřesů.
Dr. David se tak stal prvním geologem, který do oblasti zavítal.
A záhy se stane i šéfem týmu USGS vědců, kteří budou chvějící se sopku zkoumat.
Jejich úkol? Sledovat koncentrace unikajících sopečných plynů.
Dr. David nelení a začíná se svými měřeními.
Vyráží odebrat vzorky vody z jezera, které se nachází na jejím vrcholku v kráteru (skutečná fotografie níže).
Chce vědět, jestli jejich koncentrace nenarůstá.
Dr. David doslova prolézá každý kout sopky a měří a měří.
Chce pochopit, co se od sopky dá čekat.
Tou sopkou je Mount St. Helens.
Dr. David ví, že Mount St. Helens se naposledy probrala k životu roku 1857 a od té doby byla považována za sopku spící.
Jenže to se mělo brzo změnit.
15. března 1980 seismická síť v blízkosti této sopky detekovala skupinu slabých zemětřeseních naznačujících, že se pod sopkou dalo magma do pohybu
Země se třásla i dalších 5 dní
Vědecká obec není tehdy jednotná, jestli je to známka probuzení či ne
24. března, když otřesy neustávají, si vědci – včetně Dr. Davida – začínají přiklánět k závěru, že otřesy jsou předzvěstí přicházející sopečné erupce.
Jejich proroctví se naplní o dva dni později.
Na vrcholku hory dojde k freatomagmatické erupci, která vyvrhne popel 2 km vysoko
A to se bude opakovat i po následující týdny.
Malé sopečné erupce budou probíhat až 100 krát za den, čímž se bude živit vznášející se sopečné mračno pozvolna rostoucí nad kráterem sopky.
Mračno časem dosáhne výšky 6 kilometrů.
Probuzená sopka s nádherným pyroklastickým mračnem začne přitahovat pozornost. Do oblasti se sjíždějí lidé, kteří chtějí z blízkosti tuhle přírodní podívanou sledovat
Okolo sopky začnou kroužit novinářské helikoptéry, a na sopku začnou lézt horolezci.
Všichni chtějí co nejblíže
17. dubna si vědci všimnou, že se severní svah sopky začíná vyboulovat.
To napovídá, že by mohlo dojít k erupci na jejím boku.
Vědci z USGS okamžitě budují měřící síť, která má rychlost vyboulování odhalit.
A to za pomoci laseru a odrazivých ploch…
Zjišťují děsivou věc
Rychlost růstu vybouleniny je 1,5 až 2,4 metrů za den (!)
Vědci z USGS zřizují v okolí sopky pozorovatelny, ze kterých se chystají očekávanou explozi sledovat.
Tyto pozorovatelny vstoupí do historie pod názvy Coldwater I a II
Pozorovatelna Coldwater II je 10 km daleko od sopky
Pozorovatelna Coldwater II se nachází na hřebeni ležící naproti sopce, ze kterého je na celou horu úchvatný výhled.
A je to právě pozorovatelna Coldwater II, kterou si Dr. David vybere jako místo, odkud bude sopku pozorovat.
Awickert, CC BY-SA 3.0
Dr. David s kolegy si je vědom, že sopka začíná představovat značné riziko.
Tlačí proto na místní autority, aby byl přístup do blízkosti sopky uzavřen.
Po dlouhých jednáních mohou slavit úspěch. Oblast bude uzavřena
Ale jen dílčí
Nikdo neví, jak velkou oblast je třeba uzavřít
Je sobota poledne. 17. května 1980.
Harry Glicken, Davidův kolega z USGS, pořizuje Dr. Davidovi fotografii na památku.
Harry a David si ten den prohazují směny u pozorování sopky.
Harry má mít brzy pracovní pohovor a tak potřebuje vystřídat a od sopky odjet…
Je neděle ráno, 18. května 1980.
V 8_32 se země třese.
Hodně.
Seismometry naměří otřes o síle M 5.1.
Otřes způsobí, že na nestabilním svahu sopky dojde k sesuvu.
Tím se zmenší tlak hornin, který doposud tlačil na magma schované uvnitř sopky.
Náhlý pokles tlaku hornin způsobí, že se začne ve velkém uvolňovat plyn rozpuštěný v magmatu…
Je to doslova jen okamžik, kdy se celá hora…
… dá do pohybu…
Následuje neuvěřitelně rychlá expanze sopečných plynů trhajících magma a okolní horniny na drobné kousky.
Nad sopkou se začne vznášet mračno sopečného prachu a popela.
Jenže to není všechno…
Exploze na úbočí sopky vytvoří i pyroklastická mračna. Tedy oblaka tvořená směsí žhavých plynů a úlomků sopečných hornin, které se rozlétnou krajinou téměř nadzvukovou rychlostí.
Hora pro vzdálené pozorovatelé mizí…
Dále ve městě se náhle rozezvučí rádio.
Dr. David křičí „Vancouver! Vancouver! This is it!“
A pak se z rádia začne ozývat jen praskání.
Odhaduje se, že překonat vzdálenost 10 kilometrů trvalo pyroklastickým proudům méně než minutu…
Nezpomalily ani tehdy, když musely překonat vysoký hřeben…
Pozorovatelna Coldwater II je smazána z povrchu zemského.
A s ní zmizí všichni, kdo se tam nacházeli.
Ostatky Dr. Davida A. Johnstona nebudou nikdy nalezeny.
Ten den zemřelo na různých místech okolo sopky společně s ním dalších (asi) 56 lidí a nespočet divoké zvěře.
Vyrvány ze země jsou stromy na ploše 600 km2.
Oblast o velikosti 37 x 31 km je kompletně zdevastovaná.
Nikdo nečekal, že smrt se krajinou prožene na tak obrovské ploše.
Síla erupce všechny dokonale zaskočila.
Navíc pyroklastické proudy nebyly jediným jezdcem apokalypsy.
Krátce po explozi se ze sopky do údolí začaly valit i smrtící bahnotoky, aka lahary.
Ty sebou nesly všechno, co potkaly. Včetně obrovských balvanů a stromů.
Desítky kilometrů daleko od místa erupce ničily vše, co se jim připletlo do cesty.
Odhaduje se, že lahary se prohnaly přibližně 220 kilometry řečišť v okolí sopky.
Nad sopkou vyrostlo OBROVSKÉ mračno.
Fotografie níže ukazuje, jak vypadalo z místa vzdáleného 56 km daleko.
Odhaduje se, že jeho šířka byla 64 km a dosáhlo výšky 24 km.
Rocky Kolberg, CC BY-SA 3.0
Během 9 hodin běsnění sopky bude do atmosféry vyvrženo 540 000 000 tun sopečného prachu a popela, který později pokryje oblast o rozloze 57 000 km2.
Materiál je vytlačen až do stratosféry. Silné větry vanoucí ve vyšších částech atmosféry pak způsobí, že v sídlech na východ a severovýchod ponoří zakrátko do tmy.
Prach bude blokovat polední slunce.
Během dvou týdnů pak obkrouží materiál celou zeměkouli…
Ničivá síla explozivní erupce zcela změní vzhled Mount St. Helens.
O téhle události by se dalo napsat ještě mnoho tweetů – dotkli jsme se jen špičky ledovce… Ale ať to není zas nekonečné vlákno, dovolím si skončit tady.
Zájemkyně a zájemce odkáži na text na anglické Wikipedii.
Nebo třeba na dokument na Youtube.
Než to tady zcela ukončíme. Dovolím si dvě poslední věci.
První – je to sopka St. Helens, případně Hora St. Helens, nikoliv Hora svaté Heleny. Své jméno nese po britském diplomatovi, lordu St Helensovi…
A vím, že té smrti jsme měli hodně, ale musím zmínit ještě osud Roberta Landsburga. Amerického fotografa, který při explozi také zemřel.
Než ho zabil pyroklastický mrak, pořizoval fotografie erupce sopky. Když viděl, že ho mračno dostane…
… převinul film ve foťáku nazpět, fotoaparát pak uložil do svého batohu, ten si dal na záda a pak si na batoh svým tělem lehl ve snaze ochránit jeho obsah.
Robert zemřel, ale jeho film byl nalezen, vyvolán a jeho fotografie pomohly pochopit průběh sopečné exploze. #hrdina
Mount St. Helens je stále aktivní.
Její kráter se opět plní lávou, prozatím tam vzniká lávový dóm, což svědčí o výstupu špatně tekoucího magmatu, které dovoluje další hromadění sopečných plynů v hlubinách sopky.
The END
PS: Je tu stížnost, že konec není moc veselý. Tak to ještě napravím. Dr. David A. Johnston s kolegy zachránili tisíce životů. Dokázali z okolí sopky svým varováním vyhnat tisíce „čumilů“, které by jinak erupce zcela jistě zabila. Byli by totiž moc blízko
Originally tweeted by Dr. Petr Brož (@Chmee2) on July 9, 2021.