Ona: Ahoj, jak se máš?
Já: Normálně.
Ona: Jsi dneska večer sám?
Já: Ano.
Ona: A chce se ti spát?
Já: Ne.
Ona: Nestrávíme tak večer spolu?
Já: To zní jako skvělý plán!
Ona: Bude to ale dost náročná jízda, počítáš s tím?
Já: 👇
Ona: Dobře, že se svlékáš, bude #horko
Tak jo, to nejhorší máme za sebou.
Stačilo málo a v nekonečném feedu postů jsem získal vaší pozornost.
A teď to vytěžit.
Neklikejte jinam, jdeme si užít pořádný rodeo.
Dnes totiž zabředneme do uhlíkového cyklu.
Připraveni?
Proč zrovna uhlík?
Protože uhlík tvoří mě, vás – a pokud nemají ve sklepení Google někde zavřenou umělou inteligenci (snad odpojenou od internetu…) – tak i veškerý ostatní život tady na Zemi.
V prostředí, ve kterém žijeme, je úplně všude.
A ta potvora malá uhlíková není jen základním stavebním blokem života, ale také umí spoustu dalších kousků.
Třeba se slučovat.
Když tak potká atom uhlíku (C) dvouatomovou molekulu kyslíku (O2), má s ní techtle-mechtle a vznikne nám ONA.
Molekula oxidu uhličitého (CO2).
A pokud jste nebyli posledních ca 50 let v komatu, tak samozřejmě víte, že tohle je jeden z hlavních skleníkových plynů, ze kterého máme jako lidstvo dost vítr…
Vyjma toho je ale uhlík i základem naší potravy, čímž nám dává energii žít, i pohání naší světovou ekonomiku skrze poskytování energie pro živení nekonečné řady strojů…
Tak jo, intro máme za sebou.
A je čas vypustit Krakena.
Teda uhlík.
Jak to uděláme?
Nebyl bych to já, abych si zas nenechal poradit gifem…
Sirky máte? Super, tak začínáme.
Povinná tematická hudební vložka…
Sirka v ruce a už jen krůček vás dělí od přivítání v klubu žhářů.
Je víceméně jedno, co zapálíte. Vašim činem začnete uvolňovat uhlík do atmosféry a začne cestovat.
Nechci úplně zabrušovat do toho, proč se ten uhlík uvolní – bylo by to na dlouho, viz 👇.
Pokud se budete na cestu uhlíku, respektive oxidu uhličitého, skrze atmosféru Země dívat z pohledu člověka, bylo by fajn, kdybyste zaúkolovali pár generací.
Škrtnutí sirkou totiž uvolní molekuly CO2 v průměru na nějakých 300 až 1000 let veselého poletování.
Během téhle doby dokáže CO2 úspěšně měnit teplotu atmosféry, potažmo povrchu Země.
Jednoho krásného dne ale tahle svoboda musí skončit.
A uhlík se musí z atmosféry dostat.
Třeba tím, že se CO2 naváže do vod oceánu.
Neptejte se mě jak, ale to způsobí pokles pH.
Pokles pH je přitom velký špatný, pač tím se stíží možnosti, jak se planeta přebytečného uhlíku zbavuje.
V oceánech totiž žijí takový ty titěrný organismy, které jsou schopny rozjet chemickou reakci, ze které vypadne jejich domeček tvořený uhličitanem vápenatým (CaCO3)
Když se na ten vzoreček kouknete, vidíte, že tam máme uhlík.
No a když tyhle zvířátka exnou, jejich mrtvolky s domečky mohou spadnout na mořské dno.
Pokud máme štěstí, uhlík se z těch schránek neuvolní a domečky se stanou sedimenty a časem horninami…
Vítejte ve světě vápenců (dolomitů a dalších na organický uhlík bohatých hornin)!
Jsou to přitom tyhle horniny, které fungují jako OBROVSKÉ planetární zásobárny uhlíku.
Říkáte si, dobrý no, máme šutr, jak ten uhlík dostaneme ven?
Stačí ji ponořit do hlubin Země během procesu subdukce (aneb zasouvání jedné litosférické desky pod druhou).
Tam se díky vyšší teplotě a tlaku začnou dít psí kusy, výsledkem kterých se horniny začnou tavit.
A tím se uhlík jako CO2 uvolní, s magmatem frnk k povrchu a boom sopka!
Nebo na to můžete jít jinak.
Vyneste vápence nad hladinu oceánu (potažmo do menší hloubky pod vodou) a nechte pracovat chemické zvětrávání.
Když na vápenec necháte pršet, voda ho rozpouští. A ano, tušíte správně, během toho se (mimo jiné) uvolňuje CO2.
A nebo víte co? Kašleme na přírodu. A pojďme to CO2 z těch šutrů vymlátit sami.
Stačí, abyste si chtěli postavit barák.
Jakmile budete používat beton vyráběnou z těch šutrů, máme hotovo. CO2 vzniká jako odpadní produkt při jeho výrobě.
Sakra, to bude dneska dlouhý.
Máme za sebou totiž jen jednu cestu 🙂 CO2 pohlcený oceány.
Jenže to samozřejmě není všechno.
Planeta má v rukávu další eso, jak CO2 z atmosféry dostat.
Copak to asi tak bude…
🌵🌲🌳🌴🪴🌱🌿🌻🌹🍀☘️🎍🌼💐🍄🫑 🍃🫑🍂🧅🍌
Víc napovědět neumím
Seznamte se s fotosyntézou.
Já vím, já vím.
Proč byste se s ní měli seznamovat.
Tu všichni moc "dobře" známe ze základní školy a jelikož jsou tady na Twitteru všichni vždycky chytrý jak rádio (včetně mě), je jasné, že ji máme v malíku.
No.
Tak schválně. K čemu tam dochází? 🙂
Ale víte co? Proč bychom se namáhali, když Twitter nabízí gify úplně ke všemu… takže… tady to máte…
Pokud to nechcete luštit, dám vám komiksovou verzi.
Slunce šleh světlo (a energii)!
Molekula vody vžůůům do listu.
Molekula CO2 vžůůům do listu.
List se usměje.
Prd ven molekulu kyslíku.
A jako bonus mu zůstane trocha cukru (energie), která umožní rostlině růst.
A tušíte správně, že v tom cukru musí být někde zamontovaný uhlík.
Ven se totiž dostal jen kyslík.
Rostliny tak fotosyntézou dokážou dostávat uhlík z atmosféry, zakomponovat ho do sebe a ještě navíc do něj uložit energii.
A víte kam nás to vede?
Jestli máte ještě jednu sirku, klikněte na tweet níže a vraťte se téměř na začátek vlákna.
Vřele doporučuji druhou sirku nemít, abyste se dnes dostali do postele spát a nemuseli tak tuhle část cyklu projíždět znova.
Budu doufat, že část z vás se nezacyklila a bude číst dál.
Pokud máme štěstí a u zrovna vyrostlého listu nestojí magor se sirkou, rostlina do sebe uhlík naváže a na X času ho zablokuje v dalším pohybu
Jenže nic netrvá věčně.
Nemusí to být magor se sirkou…
Hořet prostě začne
A když nezačne hořet, rostlina to jednou zapíchne a odumře.
Když k tomu dojde, nakráčí různé procesy, třeba na Twitteru tolik oblíbené/nenáviděné 🍄, které mrtvé tělíčko rostlinky/stromu/čehokoliv rozloží.
Nepřekvapím vás, že tím se zas uhlík do oběhu vrátí.
Občas se ale stane, že jsou mrtvolky před přirozeným rozpadem uchráněné.
Jsou zasypány a) sopečným popelem, b) překryty nánosem zeminy/sedimentů, c) jsou uloženy moc hluboko na oceánském dně, d) ponoří se na dno močálu… a Y dalších možností
Občas se tenhle organický materiál tak dostane do míst, kde je vyšší teplota a tlak a díky tomu se začne měnit.
Nechme si na někdy jindy, k čemu tam přesně dochází a proč.
Nám dneska bude stačit, že jsme právě udělali čáry a máry a máme…
Uhlí.
Ropu.
Zemní plyn.
Alias fosilní paliva.
Máte ještě někdo sirku?
Ptám se pro kamaráda z Iráku, co je zrovna na poznávacím výletě v Kuvajtu…
Jako jo, je lepší fos. paliva pálit s větším rozmyslem než na ropných polích.
Třeba ve spalovacích motorech nebo elektrárnách.
Nicméně ať už je spálíte kdekoliv, do atmosféry Země napumpujete zpátky uhlík ve formě CO2.
Během chvilky uvolníte to, co příroda ukládala miliony let
Jelikož jsme si přelouskali velice zhruba základní části uhlíkového cyklu, Vy už teď víte, že to není problém, pač planeta umí uhlík z atmosféry dostat.
Teda.
Není to problém, pokud jste planeta, která má před sebou ještě pár miliard let života.
To vás "trocha" CO2 nerozhází
Pokud jste živočišný druh, jehož přežití je závislé na aktuálním okolním prostředí, pak vás to krapet trápit bude.
Více CO2 v atmosféře totiž znamená silnější skleníkový jev, což znamená změny v atmosféře planety a tím rozkývání systému, ve kterém žijeme.
Tak jo, základ k uhlíku máme.
Než se ale rozpustíme, procvičíme si trochu angličtinu:
"As a result, the amount of carbon dioxide in the atmosphere is rapidly rising; it is already greater than at any time in the last 3.6 million years."
Zdroj:
A pokud byste svou expertízu chtěli dále prohloubit, klikněte třeba sem.
The END.
Originally tweeted by Dr. Petr Brož (@Chmee2) on October 27, 2021.