Hele, předem varuji, tohle bude fakt dlouhý. Hodně. Dnešní #vesmírníček se prostě nedá zkrátit. Všechno v něm bude neuvěřitelný 🙂
Pokud tak nemáte dnes a zítra čas, nechte si to na středu.
Na frontu před večerkou. Než to dočtete, budete na řadě.
Uvařte tak kafe, jdeme na to.
Tak schválně, kdy jste si naposledy na sockách pořádně zanadávali na politiku?
Že Pepa z @ODScz je konzerva, Božka z @ČSSD levičák, Lojza z @PiratskaStrana feťák a Máťa ze @zeleni_cz meloun?
To množství politických stran, na kterých si můžete zchladit žáhu, je fakt velký, co?
Za to, že si můžete takto pěkně veřejně zanadávat přitom vděčíme (opakované) odvaze řady lidí, kteří se nebáli postavit tyranii.
Jak všichni víte, zítra je přesně ten den, kdy si budeme část z nich připomínat.
Piercetp, CC BY SA 3.0
Jenže jak už to tak bývá, realita je krapet složitější…
Ten pocit Vašeho "práva" mi začít nadávat do melounu je krapet staršího data.
Dobrý je nakouknout do zásadního dokumentu Velké francouzské revoluce, do Deklarace práv člověka a občana z roku 1789.
Já vim, že Vás dějepis na škole nikdy nebavil, protože koho baví memorování dat, že?
Rozumím, vykašleme se na ně… Pojďme po souvislostech.
A ta tady je, že tenhle text je výchozím bodem určení základních práv člověka a základem moderních demokracií evropského střihu.
A tím máme za sebou dnešní lekci historie/politologie, i neskutečně nudného úvodu do dnešního vlákna.
Slibuji, že tohle byl poslední politický tweet ve vlákně a nyní můžeme vyrazit správným směrem. Jak ale uvidíte na konci, úvod jsme potřebovali ho pro uzavření příběhového kruhu
Píše se 8. června 1783…
Protestantský pastor Jón Steingrímsson se připravoval jít sloužit v obci Kirkjubæjarklaustur* mši, když si všiml, že na sever od obce stoupá hustý černý oblak.
(* ne, tohle Vás fakt nebudu zkoušet naučit vyslovovat. Hádáte ale správně, opět jsme na Islandu! ❤️🇮🇸)
Během pár minut oblak zahalil krajinu do temnoty. Zem začal pokrývat hustý prach.
Kdo zůstal venku, jen těžko v nastalé temnotě hledal cestu zpět do bezpečí svého příbytku.
Odpoledne začal od oceánu vanout čerstvý jihovýchodní vítr, černé mračno se proto částečně rozptýlilo a pastor Jón mohl svou bohoslužbu pod širým nebem odsloužit.
Nicméně večer se peklo v plné síle vrátilo.
Země se začala chvět, vrátily se přívaly černého prachu a úlomků sopečných hornin doprovázených pekelným zápachem, z oblohy se snášel kyselý déšť pálící lidi v očích i na kůži.
V následujících dnech padly za oběť jedovatému dešti místní bohaté pastviny, na kterých se do té doby pásl nespočet dobytka.
Tehdy to ještě nikdo nevěděl.
Zdrojem mračna je nově vzniklá sopečná trhlina ležící přibližně 45 km severozápadně od Jónovy vesnice v neobydlené části Islandu.
Později bude Islanďany nazvána #Lakagígar, pro nás ostatní to bude #Laki…
Začátek sopečné erupce nepřišel bez varování. Na jaře 1783 se nad částí jižního Islandu rozprostřel oblak namodralého kouře, jehož zdroj nebyl nikdy odhalen.
V květnu posádka dánské plachetnice tvrdila, že spatřila během plavby okolo jižní části Islandu v horách ležících severně od místa, kde Jón žil, několik ohnivých sloupů stoupajících k nebi.
O několik týdnů později se nečekaně rozvodnila řeka Skaftá protékající v blízkosti Jónovy vesnice. Špinavá a nepříjemně zapáchající voda zaplavila pastviny lemující břehy. Jen málokdo těmto předzvěstem blížícího se pekla věnoval pozornost.
Pár dní po příchodu černého mračna totiž řeka Skaftá postupně vyschla. Přitom korytem se obvykle valilo tolik vody, že pro její překonání museli koně přeplavat 120 metrů široký úsek.
500px, CC BY SA 3.0
11. ČERVNA (!!!) pokryl krajinu sníh.
Na pastvinách vznikla tvrdá ledová krusta bránící zvířatům v přístupu k pastvě. O den později se vyschlé koryto řeky Skaftá opětovně naplnilo. Jenže se do koryta nevrátila voda, ale rychle se pohybující a do ruda rozpálená láva.
Láva se rozlila z koryta do přilehlých mokřadů, pastvin a farem. Při kontaktu s vodou explodovala.
Islanďané žijící poblíž řeky Skaftá byli svědky prvního z pěti podobných výlevů lávy, které Lakagígar v následujících osmi měsících vytvoří.
Passmore a kol. (2012)
Láva nakonec zaplaví okolo 600 km2 území, tedy přibližně 0,5 % Islandu!
V jednu chvíli bude ohrožovat zničením i vesnici, ve které Jón žil.
Od té se zastaví ve vzdálenosti tří kilometrů…
To ale v půlce června ještě nikdo netuší.
Ane Cecilie Blichfeldt, licence CC BY 2.5 DK
Několik místních se 15. června vydává k blízkým kopcům, aby zjistili, odkud se černý mrak a láva bere.
Na horizontu spatří dvacet sopečných kráterů, ze kterých prýští láva v podobě lávových fontán vysoko k nebi a tvoří rychle tekoucí řeku lávy.
Když se vrací zpět, ještě neví, že sopečná činnost bude trvat minimálně dalších 8 měsíců (pravděpodobně ale déle, protože nikdo nebyl natolik blázen, aby se šel k místu erupce podívat…), během kterých se na povrch dostane 14 km3 lávy.
peterhartree CC BY-SA 2.0
S dozníváním sopečné činnosti ale útrapy obyvatelstva neskončily, naopak.
Nebylo to totiž obrovské množství lávy vystoupivší na povrch, co významně poznamenalo dějiny Islandu a Evropy, mnohem horší byl výstup sopečných plynů.
Na povrch se totiž dostalo magma extrémně bohaté na síru a fluor.
Odhaduje se, že za celou dobu erupce to bylo přibližně 122 milionů tun SO2, 15 milionů tun fluoru a 7 milionů tun chloru.
Největší množství unikalo během několika prvních týdnů od začátku erupce, to bylo do atmosféry pumpováno okolo 1,7 milionu tun oxidu siřičitého (SO2) denně.
Jednalo se tak o jedno z největších znečištění atmosféry v posledních 250 letech a největší produkci oxidu siřičitého sopkou za poslední tisíciletí (jen pro představu, podobné množství oxidu siřičitého by vyprodukovalo za rok přibližně 12 tisíc uhelných elektráren).
Sopečné plyny zasáhly jako první Island. Nad krajinou se začal vznášet jedovatý oblak tvořený toxickými látkami: sírou, fluorem a chlorem.
Tyto částečky se začaly usazovat na Islandu, kde otrávily pastviny i povrchové zdroje vody. Kontaminováno bylo minimálně 7000 km2 ostrova.
Následkem ztráty pastvin a těžké otravy fluorem zemřela v následujících týdnech polovina veškerého dobytka, která tehdy na Islandu žila.
Vysoké koncentrace fluoru způsobily zvířatům i lidem rozpouštění zubní skloviny, poškození vnitřností a deformaci kostí.
Vymřely i ryby v řekách a rybnících.
S úhynem dobytka, ryb a otrávením úrody se následně v zimě 1783 dostavil na Island hladomor.
Ten, společně s otravou jedovatými látkami, měl na svědomí smrt přibližně 6000 lidí, pětiny tehdejších obyvatel ostrova.
Situace byla natolik vážná, že dánský král, který tehdy Island spravoval, zvažoval přesunutí celého zbytku populace ostrova zpět do kontinentální Evropy.
Lidé utíkali z postižené oblasti. Island zaplavila vlna hladovějících a žebráků, kteří chodili od domu k domu a žadonili o trochu jídla. S decimací populace a neutuchajícím hladem se začal v postižených okresech hroutit společenský řád, celé komunity zkolabovaly.
Začaly se objevovat případy rabování a krádeží; lidé dělali cokoliv, aby se udrželi na živu.
Island ale nebyl jediným zasaženým územím.
Dva dny po začátku erupce se na lidi na Faerských ostrovech, ležících přibližně 450 kilometrů od místa erupce, začalo snášet velké množství sopečného prachu a krajinu začal zkrápět kyselý déšť.
Ten samý den pozorovali podobné jevy i lidé ve Skotsku, západním Norsku a Švédsku.
Zvláštní žlutohnědý oblak se začal šířit Evropou.
Během dvaceti dnů byl postupně zaznamenán od Lisabonu po Moskvu, včetně Prahy.
Thordarson a Self (2003).
Oblak halící Evropu byl tak hustý, že dobový tisk popisoval, že vycházející i zapadající Slunce mělo podobu krvavě červeného disku a že je bylo v poledne možné pozorovat nechráněným okem.
V některých oblastech viditelnost klesla pod dva kilometry.
Před jedovatým oblakem a jeho sirným zápachem se přitom nedalo utéct, prostupoval do domů, rozkládal se v nížinách i vysoko v horách. Oblak pálil v očích i v ústech. Evropané to ještě nevěděli, ale islandská sopka právě otrávila vzduch, který dýchali.
Netrpěli ale jen lidé, ale i rostliny. Pole, louky a lesy, které se obvykle v tuto roční dobu zelenaly, začaly hnědnout.
Ze stromů opadávalo listí. Zdálo se, že podzim přišel o několik měsíců dříve.
Oblak navíc doprovázely extrémně vysoké teploty a silné přívalové deště, léto 1783 se proto stalo nesnesitelným.
Vlivem aktuálního rozložení tlakových útvarů v atmosféře se oblak začal po Evropě pohybovat ve spirále. Proto se zde dokázal držet po několik dlouhých týdnů.
Oblak sopečného prachu to ale nezastavilo v šíření.
Zakrátko se dostal na Sibiř a později nejspíše až do Číny…
Záhy po příchodu jedovatého oblaku začali v Evropě umírat první lidé s respiračními a srdečními potížemi. Jen po Evropě jich bude nakonec několik desítek tisíc.
Společnosti se začala zmocňovat panika, že se po kontinentu šíří další smrtící epidemie chřipky či jiné nemoci.
Nebylo to ale nic proti tomu, co mělo přijít. Severní polokouli totiž čekala zima, kterou lidstvo nepamatuje, a která přispěje k tomu, že část světa zasáhne zničující hladomor.
Po letních vlnách veder roku 1783 přišla do Evropy tuhá zima, která byla jedna z nejhorších za posledních 250 let.
Lidé po celém kontinentu umrzali na ulicích měst, například ve Vídni na následky mrazů umíralo 15 až 25 lidí denně.
V okolí Holandska zamrzlo Severní moře tak, že dvojice bruslařů byla schopna urazit 25 kilometrů podél pobřeží.
Ve Stockholmu naměřili v březnu teplotu -33,7 °C, nejnižší teplotu, která tam byla kdy v tuto roční dobu naměřena.
Labe a Dunaj zcela zamrzly, což zablokovalo říční dopravu na těchto významných evropských dopravních tepnách.
V horách se nahromadily obrovské zásoby sněhu, které začaly významně tát s nečekaně rychlým příchodem jarních teplot.
Na jaře 1784 proto postihly rozsáhlé oblasti Evropy devastující povodně. Dotkly se i Prahy.
Hladina Vltavy se za 12 hodin zvedla o čtyři metry. Vzedmutí hladiny společně s plovoucími krami ledu zapříčinilo poničení Karlova mostu.
Na základě výsledků klimatického modelování se navíc zdá, že ochlazení atmosféry bylo zodpovědné také za zastavení proudění monzunových větrů, které přináší vláhu nad africký kontinent.
Pokles teplot způsobil, že tento teplotní rozdíl nebyl tak silný; proudění v obvyklé síle nevzniklo. Monzun se tak v roce 1783 ani v následujících letech nad Afrikou neobjevil.
Hladomor se tak přesunul na další kontinent.
PlaneMad, CC BY-SA 3.0
Také v Severní Americe se zima 1783/1784 stala nejdelší a nejstudenější zimou, která byla kdy lidmi zaznamenána.
V oblasti přístavu Charleston v Jižní Karolíně panovaly takové mrazy, že bylo možné bruslit na zamrzlé hladině. Přístav v Baltimoru 2. ledna zamrzl a ledové sevření nepolevilo do 25. března.
Řeka Mississippi zamrzla v New Orleans a ve vodách Mexického zálivu pluly ledové kry.
Nepředvídatelné počasí s poklesem průměrných teplot totiž zapříčinily opakovanou neúrodu a s tím spojené strádání obyvatelstva.
Hladové bouře se proháněly kontinentem a strhávaly Evropu do revolučního vření.
To v roce 1789 v tehdejší monarchistické Francii vyústilo v útok na Bastilu a zažehnutí Velké francouzské revoluce…
… která navždy změnila osud kontinentu…
A tím se dostáváme v neskutečně obrovském oblouku k začátku tohohle vlákna…
Dnes se proto část vědců a vědkyň kloní k názoru, že mezi revolučními událostmi v Evropě a islandskou sopkou existuje zřejmá souvislost.
Je proto možné, že za jednu z největších změn v politickém uspořádání Evropy vděčíme málo známé islandské sopce…
Až tak půjdete zítra v rámci státního svátku věšet vlajku, vzpomeňte si na Laki…
Její erupce v roce 1783 totiž pozměnila tok historie a tedy i Váš život víc, než Vás kdy napadlo…
A pár dovětků:
1) Pastor Jón Steingrímsson následky erupce s hladomorem přežil, zemřel na Islandu v roce 1791 ve věku 63 let a pro Islanďany je hrdinou.
2) Jednou ze žebrajících osob se stala i farmářka, kterou vykopl z domu její muž, proto, že krmila příliš mnoho hladovějících duší…
Přežila… a stala se praprapraprapra babičkou jednoho z nejslavnějších vulkanologů Islandu Haraldura Sigurdssona.
3) Před třemi lety vyšla o Laki kniha "Island on Fire". Dle mého se jedná o jednu z nejlepších knih o sopkách, kterou jsem kdy četl. Je psána čtivě, ale věcně velice správně. Pokud tak přemýšlíte, co někomu koupit k Vánocům za dárek… tak tady máte tip
4) Tohle vlákno dost výrazně vychází z článku, který jsem kdysi psal pro @Vesmir1871. Oproti příběhu tady, na odkaze naleznete i vysvětlení toho, proč bylo v Evropě takové horko a pak taková zima… Sem už se to nevešlo. Už takle je to monstrum…
5) Může se tohle někdy zase stát? Zcela jistě ano, jen nikdo neví kdy…
Island se totiž nachází na rozhraní dvou litosférických desek (Evropské a Severoamerické), takže tam o sopečné erupce není nouze.
Psiĥedelisto a Chris.urs-o, upravil Chmee2, licence CC BY-SA 3.0.
THE END
PS: A za úvodní grafiku opět moc děkuji @skodova_lucie, pro více vědy si koukejte přidat do sledovaných @Akademie_ved_CR a #StayHome.
Originally tweeted by Dr. Petr Brož (@Chmee2) on November 16, 2020.