Minimálně v mé bublině to byla včera vostrá smršť. Pevně tak věřím, že k vám probublal obrovský úspěch – podařilo se do vesmíru vyslat velikánský @NASAWebb!
Dalekohled, na který astronomická komunita čekala přes 20 let a od kterého si toho tolik slibuje.
Proč? 👉#vesmírníček
NASA
Když se večer zadíváte na noční oblohu a máte štěstí, že není pod mrakem, spatříte nebe poseté přibližně dvěma tisíci hvězd (a pár planetami a jedním měsícem).
Tedy za předpokladu, že máte oči jako rys a že jste daleko od zdrojů světelného smogu.
Dave Young, CC BY 2.0
Při pohledu na ty zářící body často sníme o dálavách vesmíru, ale pravda je taková, že téměř všechna ta mihotající se světýlka, co můžete pouhým okem spatřit, patří do naší Galaxie.
Na dálavy vesmíru tak "zapomeňte".
Ian Norman, CC BY-SA 2.0
Ať budete ty svá očka krásná šponovat sebevíc, o vesmíru se toho moc nedozvíte.
Pár desítek tisíc let pozorování celé řady lidí jsou toho důkazem.
Abyste se někam pohnuli a o vesmíru se dozvěděli trochu víc, potřebujete si pomoci.
První záznam o tomhle pomocníkovi máme z Nizozemí z roku 1608, kdy se ho pokoušel neúspěšně patentovat Jacob Metius. Nicméně jeho objev je asi staršího data. Jak moc? Nevíme
Jisté je ale to, že jakmile se dalekohled vymyslel, zažehl revoluci
Adriaen van de Venne, Public domain
Najednou jsme měli k dispozici nástroj, který nám umožňoval spatřit vzdálené objekty tak, jako by byly mnohem blíž.
Nebude trvat dlouho a někoho napadne vzít dalekohled a nedívat se pokoutně do oken spanilé sousedky, ale zamířit s ním k nebi.
Seznamte se – Galileo Galilei.
Nenuťte mě pročítat celý článek na Wikipedii (odkaz níže), abych pobral, jak přesně nizozemský dalekohled Galileo vytunil.
Spokojme se s tím, že to udělal.
A se svým vylepšeným udělátkem se pak začal koukat na noční oblohu.
A co spatřil, to ho uhranulo
Ve zdánlivě tmavých částech noční oblohy spatřil další drobná světýlka – více hvězd i nové měsíce!
Dalekohled nám tak umožnil začít spatřovat větší část vesmíru, než jsme doposud mohli vidět pouhým okem.
J. Miers, CC BY-SA 1.0
S postupem času jsme stále zlepšovali a zlepšovali technologii dalekohledů.
Naučili jsme se brousit lepší a větší čočky – srdce teleskopů – i stavět větší teleskopy.
Viděli jsme tak stále hlouběji do vesmíru.
Andrew Bell and Colin Macfarquhar
A čím hlouběji jsme viděli, tím více jsme toho našli – další hvězdy, planety, měsíce, ale také hvězdné mlhoviny a někdy v 18. století pak i galaxie!
Vesmír se nám začal zvětšovat závratnou rychlostí před očima.
ESA/Hubble, CCBYSA 4.0
Časem jsme přišli na to, že se na vesmír nemusíme dívat jen v té části spektra, ve které fungují naše oči.
Můžeme se na něj podívat v části infračervené, ultrafialové, rentgenové…
Začali jsme tak budovat další a další teleskopy, které by nám toho o vesmíru řekly co nejvíce
Jenže jsme začali narážet na překážky.
První byla technologická.
Aby nám teleskop umožnil spatřovat stále vzdálenější objekty, potřebuje shromáždit dostatek světla, které nám dopadne do oka (kdys) nebo na čip (dnes).
K tomu používáme čočky nebo zrcadla
Jenže brousit stále větší čočky, nebo odlévat stále větší a přitom furt dokonale hladká zrcadla je těžší a těžší. Až jednou se dostanete na hranice toho, co je vlastně (dnes) možné.
S tím jsme si ale uměli tak trochu poradit – začaly vznikat soustavy teleskopů.
Ty totiž nepotřebují tak velká zrcadla/čočky a ani paraboly, ale nahradí to množstvím rozesetým po určité ploše.
Jenže i ty časem narazí na další překážku…
Atmosféru Země.
Ano, ten plynný obal, kterému vděčíme za to, že tu můžeme být.
Zatímco pro nás je super, pozorování vesmíru moc neprospívá.
Ta mrška atmosféra se nám totiž furt chvěje.
A její chvění způsobuje, že se nám "mihotají" i hvězdy a ostatní objekty, které chceme pozorovat.
Což je samozřejmě problém.
Naštěstí i s tím si umíme tak trochu poradit – aneb čas na seznámení se s technologií adaptivní optiky.
Ale ani s ní to není úplně ono…
Pokud chceme vidět hooooooodně daleko do vesmíru, potřebujeme se na něj začít dívat odjinud než ze Země…
A to byl důvod, proč v roce 1990 byl na oběžnou dráhu Země vyslán @NASAHubble Space Telescope.
Zařízení, které mohlo sledovat extrémně vzdálené kouty vesmíru bez rušivého vlivu pozemské atmosféry.
Jenže i přes to, jak úchvatný pohled nám Hubble nabídl, jedno nedokázal.
Nedokázal nám ukázat okamžiky relativně krátce po vzniku vesmíru
Proč? Protože světlo, které z velice mladých hvězd a galaxií k nám cestuje miliardy let skrze expandující vesmír, se protáhlo
Už tak není ve viditelné části spektra, ale v infračervené
Philip Ronan, CC BY-SA 3.0
Infračervené záření znáte mnohem lépe pod označením "teplo".
A co čert nechtěl – je to právě teplo, které ve velkém vyzařuje jak planeta Země, tak i její atmosféra.
Koukat se ze Země skrze atmosféru na slabé zdroje infračerveného záření tudíž není úplně dobrý nápad…
Co s tím?
Ano, postavit speciální teleskop s chlazenými obrovskými zrcadly a ten vyslat daleko od Země, aby tam mohl nerušeně pozorovat události, ke kterým došlo "krátce" po Velkém třesku.
@NASAWebb nám tak umožní se podívat zase o trochu dále a tedy hlouběji do minulosti vesmíru a tím nám dá možnost lépe pochopit, jak všechno kolem nás vzniklo.
Tedy platí to jen za předpokladu, že se teleskopu podaří ještě celá řada kritických kroků.
Start byl totiž jen začátek
Tak držte palce a pro aktualizace o tomto teleskopu si dejte mezi sledované @Kosmo_Michal, @Astro_Potoo, @ESA_Webb, @NASAWebb nebo třeba @kosmonautixcz 🙂
The END
Originally tweeted by Dr. Petr Brož (@Chmee2) on December 26, 2021.