Eugene: "Oh, look! This is very nice example!"
Alan: "What did you found?"
Eugene: "An example of shatter cone."
Alan grins at Edgar and says: "Pfff, another rock. How many more stones will we have to take in hand before we can go?"
No… bude jich fakt hodně #vesmírníček
No nic, přepneme zpátky do češtiny, ať ještě víc neživím současnou „kulturní válku“.
Píše se srpen 1970 a skupinka několika Američanů v doprovodu s německými experty se plahočí po polích a kopečkách Bavorska.
Zatímco Eugene si zastávku užívá, Alan s Edgarem tak trochu trpí.
Když se upisovali na misi, nejspíše si nedokázali představit, kolik šutrů budou muset vzít do ruky a na kolik se jich budou muset podívat.
Přeci jen jako testovací piloti měli na práci jiné věci, než se rýpat v zemi.
Ale výcvik je třeba.
Bylo by totiž extrémně trapné, kdyby posádka Apolla 14 přivezla z povrchu Měsíce kameny s nízkou vědeckou hodnotou.
A tak se toho srpna vláčela po polích v Bavorsku a učila se, jak rozpoznat šutry nudné od těch zrušujících.
(spoiler alert – žádnej šutr není nudnej!)
Zajisté vás teď napadne, proč se kluci odvážní vláčeli zrovna na polích v téhle spolkové zemi.
Když se totiž na dané místo podíváte, na první pohled není moc zvláštní.
Rovina, kam oko dohlédne a pak trošku vysoký lem.
Cestovatelská nuda.
Bernd Haynold, CC BY-SA 3.0
Jenže když změníme perspektivu, naskytne se nám trochu jiný pohled.
Už to vidíte?
ESA, CC BY-SA 3.0 IGO
Kontrolní otázka:
Vrcholky kopců stromy vyšívané, ale kružnice to není, jasný pane.
Je to totiž elipsa.
A to elipsa, která je v některých oblastech ohraničena takovýmito svahy.
No a jelikož se mi plní komentáře správnou odpovědí, tak už velká spousta ví, že tvar a tyhle svahy dohromady tvoří kráter (jste skvělý, že už toho tolik víte!)
Bernhard Hampp, CC BY-SA 3.0
Přesuňme se teď v čase o 14,808 ± 0,038 miliónů let nazpět.
Marně jsem se snažil asi 5 minut vygooglit (což je moje obvyklá doba, než mě začne daná věc nebavit), jaká zvířata se tehdy po oblasti dnešního Německa proháněla, leč bezúspěšně (pokud víte, pls, dejte vědět).
To zvíře, které nevíme, se totiž ten den páslo v zalesněné části světa, když tu náhle…. PRÁSK…
A zvíře se – společně s celým lesem a okolím o průměru ca 24 kilometrů – během okamžiku vypařilo.
Na hlavu mu totiž spadl přibližně 1 km velký asteroid.
Náraz udělal obrovskou šokovou vlnu, která se rozletěla všemi směry
Část z ní se šířila i horninovým podložím, které obrovskému tlaku nedokázalo odolat a zdeformovalo se
Pod impaktním kráterem tak vznikly shatter cones – zvláštní vlnky, co vidíte níže
Baratou a Reimold, 2016
A byly to právě shatter cones, ale i další zvláštní změny v horninách, které v kráteru Ries americká výprava hledala.
Snažila se totiž připravit na to, co možná uvidí na povrchu Měsíce v místě přistání – v obrovské impaktní pánvi Mare Imbrium.
Jenže vznik shatter cones (tak co, už ten název umíte a máte vypálený do paměti? Měli byste, už jsem to zopakoval dle poučky 3x) nebyl to jediné, co se stalo.
Jelikož impaktní kráter nemá tvar kružnice, ale elipsy, tak nám to říká, že ten mimozemský šutr dopadl pod úhlem.
A když k tomu dojde, část materiálu, která je během dopadu vyvržena a které odborně říkáme jako ejekta, byla přednostně vyvržena určitým směrem.
A hádejte, co se nachází východně od místa dopadu…
Cca 200 až 300 kilometrů… Napoví screenshot z @mapy_cz…
Megafauna miocénu, která měla tu smůlu, že pobíhala po území budoucí Czechie, byla zakrátko zasypána úlomky.
Úlomky, které budou za 14 miliónů let muset hledat jihočeští mládenci dychtící si vzít svou milovanou (kecám, sňatky z lásky jsou novotou, mělo by tam být namísto milované domluvenou/vybranou).
Onohej zlatove, CC BY-SA 4.0
Ten mimozemský šutr to totiž napálil do oblasti, kde se nacházely jíly.
Během nárazu se část kinetické energie (pohybu) přeměnila na teplo.
Hodně tepla.
Strašně moc tepla.
Fakt sakra hooooodně tepla.
A to teplo dokázalo jíly roztavit.
Vzniklo tak vlastně "sklo".
Jenže vyjma přetavení se jíly daly i do pohybu.
Část z nich totiž byla dopadem vyvržena.
Takže se nám tahle přetavená hmota dala na výlet pár stovek kilometrů dlouhý.
Během letu tavenina chladla.
Zpět na zem tak dopadávaly krásně zelené kamínky, kterým už nebudeme říkat jíly, ale dle lokality nálezu Vltavíny.
Onohej zlatove, CC BY-SA 4.0
Časem se stanou vyhledávanou komoditou, kterou se bude řada lidí snažit získat nelegální těžbou způsobující v dotčených lokalitách vážné problémy.
Vltavíny jsou přitom jen jediným zástupcem rodiny kamení, kterým říkáme jako tektity.
Tedy šutříky, které vzniknou dopadem asteroidu na povrch jiného tělesa.
Na světě existuje celá řada tektitů – australity, filipínity, javanity, ivority, urengoity…
Známe je i z povrchu Měsíce.
Nicméně nikde na světě nejsou tak krásné, jako ty z povodí Vltavy.
Jejich zelenkavá barva je prostě cool a ty tvary… Very nice and beautiful.
No, tolik pro dnešek lekce angličtiny i geologie.
Ještě musím jít pořešit pár zombíků!
Takže The END.
PS: Kde všude se dají vltavíny (moldavity) nají? Odpověď nabízí obrázek od @tomasUrban77
Originally tweeted by Dr. Petr Brož (@Chmee2) on December 28, 2021.