Nejprve se ozvalo zasvištění a pak obrovská rána.
Byl to jen okamžik, než drobný bílý odštěpek kamene urychlený na obrovskou rychlost překonal ty tři metry.
Jenže se nezastavil.
Prošel látkou i měkkými tkáněmi, které se pod ní ukrývaly.
Na zem začala kapat krev.
Luco se sesunul k zemi a jakoby zdálky slyšel křik svého kamaráda….
"Paramedico! Paramedico! Vieni qui presto!"
Dusot bot, trhnutí a vše se hýbe.
Za Lucem zůstává na bělostném kameni jen krvavá stopa.
Hluk ale neutichá.
Naopak, svět se ten den, zase, zbláznil.
Svítá.
Rudé paprsky se postupně zrcadlí na mořské hladině, která už dlouho nebyla tak klidná.
Obrovská bouře, která bičovala okolní pláže, je definitivně pryč.
Škoda jen, že široko daleko není nikdo, kdo by si ten nádherný východ Slunce užil.
Popravdě, není ani nikde planetě
Ranní idylka a klid je ale jen zdáním.
Stačí se ponořit pod vodní hladinu a obrázek se změní.
Pod ní totiž na korálovém útesu probíhá ostrý boj o místo k životu.
Malé rybky se snaží schovat před těmi většími, aby sami mohly vyrůst a stát se lovci.
J. Hutsch, CCBYSA3.0
I když vypadá korálový útes mírumilovně, je to místo neustálého boje.
Třeba jako teď, když se malá rybka vzdálila příliš od hejna.
Ani se nenadála a ze škvíry se vyřítil zabiják.
Jenže tentokrát měl smůlu. Minul.
Jeho čelist sklapla na prázdno.
Jenže tělo se furt pohybovalo.
Vlastně náš zabiják do toho korálu nenaboural.
Jen se o něj trochu otřel.
I to ale stačilo, aby se kus korálu odlomil a začal padat na mořské dno.
Nebude to trvat dlouho a přijde bouře. Obrovské vlny budou bičovat pobřeží ostrova a vířit vodní sloupec.
Až bouře odezní, dříve nebo později přijde další.
A pak další.
A další.
A další.
A další.
A další…
Tisíce a tisíce bouří se proženou nad našim korálovým útesem.
Čas od času se stane, že obrovské vlny nebo jimi nesené trosky kus korálu odlomí, jindy se stane "nehoda" při lovu.
Ať už je důvod jakýkoliv, výběžky korálů skončí na mořském dně.
Svítá.
Rudé paprsky se postupně zrcadlí na klidné mořské hladině.
Ten pohled by stál za to – zdánlivě nekonečná hladká pláň s vody po kotníky.
Škoda jen, že na světě není nikdo, kdo by si ten pohled mohl užít.
A dlouho ještě nebude.
Když se Slunce vyhoupne tak, že palmy mají stín přesně pod sebou, země se otřese.
Strašně moc.
Nebude to první, ale ani poslední, otřes, který se v dané oblasti odehraje.
Popravdě jich bude nepočítaně.
Budou mít různou sílu a jejich pozice bude trochu skákat sem a tam.
S každým otřesem se povrch trochu pohne.
S každým otřesem se povrch někde trochou vyboulí a někde jinde třeba propadne.
Bude to pohyb nepatrný, ale soustavný.
Povrch se bude třást milióny let.
Z pohledu člověka nepředstavitelně dlouho dobu.
Z pohledu Země to bude jen okamžik
Nebude to trvat dlouho a místo, kde po milióny let probíhal nelítostný souboj o životní prostor na korálu, definitivně zmizí.
Moře, ve kterém se útes nacházel, totiž přestane existovat.
Ten nepatrný, ale soustavný pohyb totiž moře uzavře.
Za dlouho mu začne někdo říkat Tethys.
Svítá.
Rudé paprsky začínají osvětlovat vrcholky majestátních hor.
Bude trvat dlouho, než dopadnou i do hlubokých údolí, které mezi sebou hory svírají.
Je brzy ráno, ale Hans je už na nohou.
Stoupá po krkolomné stezce vysoko do hor.
Do míst, kde vegetace nepokrývá skaliska
Je začátek 19. století a Hans Conrad Escher von der Linth se opětovně vydává na svou další studijní cestu.
Chce pochopit, jak to neskutečné horstvo, které se nachází všude kolem, vzniklo.
Generace přírodovědců si touto otázkou lámalo hlavu. Jenže najít odpověď nebylo snadné. Čím více se člověk na skalní stěny díval, tím složitější obrázek se mu vyjevoval.
Všude vrásy a známky výrazného stlačování.
Jaká síla dokázala tohle udělat?
Woudloper, CC BY-SA 1.0
Jak je možné, že některé horniny na severním okraji tohoto pohoří jsou i o několik stovek kilometrů jižněji?
A jak vysvětlit, že na některých místech jsou starší horniny výše, než horniny mladší a tedy porušují jedno ze základních pravidel geologie?!
Nic z toho nedávalo smysl.
Lucu a ani nikoho z jeho 50 kamarádů, kteří se povalovali v mrazivé noci nedaleko něho, odpovědi na tyhle otázky netrápili.
Měli úplně jiné starosti.
Brzy bude svítat.
A to znamená jediné.
Rakousko-uherská armáda obnoví ostřelování jejich pozic.
Luca se svými kamarády se totiž podařilo před týdnem vyškrabat na jeden menší hřeben, ze kterého mají údolí pod sebou jako na dlani.
Údolí, které má pod správou momentálně císařpán a které bůh ví proč je pro lidi v hlavním štábu strategicky významným.
Hřeben je tak potřeba udržet stůj co stůj a stažení do bezpečí není přípustné.
První ranní paprsky tak Luca vyhlíží s obavou.
Píše se rok 1915 a válka o Alpy zuří v plné síle.
Bude trvat 3 roky, 5 měsíců a 2 týdny a zanechá za sebou okolo 4,5 milióny mrtvých.
Během bojů budou některé vrcholky Alp poničeny a řada hor poddolována.
Těm mladým klukům, co budou na bělostných úbočích Dolomit prolévat svou krev, bude jedno, že se kolem nich nachází jeden z geologických divů světa.
Vincenzo Gianferrari Pini, CC BY-SA 2.5 IT
Stejně tak Lucovi bude jedno, že mu břichem prolétl kus zkamenělého korálu přetvořeného na dolomit.
I to, že byl do výšky přes tisíc metrů vynesen silou deskové tektoniky, která způsobila srážku Africké a Euroasijské desky.
To se ale dozví svět až desítky let po utichnutí bojů.
A tím se dostáváme ke konci vlákna, klikněte teď na tenhle odkaz a zkuste si o geologii Alp něco ještě nastudovat 🙂
Je to nesmírně zajímavé a poučné, jak srážka dvou litosférických desek dokáže vyvrásnit obrovské pohoří (aka orogeneze).
Luca jsem si klasicky vymyslel a tentokrát ho necháme v příběhu přežít (takže nedostane zánět a sněť) v lazaretu…
Ale jeho příběh je podstatný – vojenští plánovači totiž zjistili, že při dělostřelecké střelbě v Alpách je větší úmrtnost i více zraněných.
Vrcholky hor totiž nepokrývá vrstva měkké půdy, která by exploze tlumila.
Výbuchy tak dokáží trhat horninu a dělat kamenné střepiny létající do okolí.
Boje na Alpské frontě tak byly ještě krapet smrtelnější, než jinde.
No a pro dnešek tak The End 🙂
Originally tweeted by Dr. Petr Brož (@Chmee2) on January 12, 2022.