Patříte k těm, co si před cestou načtou turistické průvodce, 🗺️, optají se známých a zajdou si na cestopisné přednášky?
Já k nim nepatřím. Ze všeho nejradši cestuji na blind. Nejinak tomu bylo i na 🇮🇸. Až doma jsem zjistil, jak blízko jsme byli hrozící #Askja #vesmírníček
Když nás v roce 2009 vyfluslo letadlo v Keflafiku, vlastně jsme neměli plán, co všechno chceme vidět. Plán byl Island, jenže on je to docela velký ostrov. Byli jsme študáci, v kapse průvan… takže jsme cestovali stopem.
A časem nás napadlo, že prostopujeme střed ostrova…
Tak nějak se stalo, že jsme chytli teréňák, který nás pár hodin kodrtal přes prašnou cestu na křižovatku. Panoramata tam byly krásný, to jako jo… ale dost jsme tam vytuhli. Na Islandu nám zpravidla zastavilo každé páté auto… Platilo to i tady, jen tam jelo 1 auto za 3 hodiny.
Den a půl jsme si tam tak docela důkladně prohlíželi tu ceduli, na které bylo napsáno Askja… Původně to byl plán naší cesty, ale když přijelo auto a řeklo, že pojede druhou cestou, vůbec jsme se nerozmýšleli… a jeli jsme s ním. Askju jsem tak na vlastní oči nikdy nespatřil…
A furt mne to mrzí…
Tahle oblast se totiž v roce 1875 dost výrazně změnila a když tam dnes zavítáte, je to neuvěřitelný zážitek…
Tak co, můžeme?
Vnitrozemí Islandu je nehostinné a nebezpečné místo. Ti, kdo do vnitrozemí zavítají, musí počítat s neustálými poryvy větru a s monotónní krajinou "bez života". To byl jeden z důvodů, proč si okolí Askji vybrala @NASA pro geologický výcvik svých astronautů před cestou na Měsíc.
Ti odvážní, kteří se rozhodnou do nehostinného vnitrozemí vydat, tak dělají proto, že zpravidla chtějí navštívit jezero #Öskjuvatn.
Jezero se rozkládá na ploše 12 km^2 a s hloubkou 217 metrů je nejhlubším jezerem Islandu.
Skutečná perla!
Jenže kdybyste měli stroj času a Island se rozhodli navštívit před 28. březnem 1875, jezero byste nenašli.
Neexistovalo.
Stejně jako sopečný kráter, ve kterém leží…
Když se Askja v noci z 28. na 29. března 1875 probudila, od poslední erupce uplynulo téměř 400 let. Sopka tak byla náležitě odpočatá a plná magmatu… scéna pro velkolepou explozi byla nachystána…
Samotné probuzení ale nebylo náhlé. Od 70. let 19. století se severovýchodní část ostrova dost výrazně chvěla. Známka, že se k povrchu dere magma…
V únoru 1874 spatřili farmáři v dáli na horizontu v místech, kde Askja leží, hustou mlhu…
V lednu 1875 pokryla severovýchodní Islandu tenká vrstva sopečného prachu. Byla neblahým poslem nadcházející sopečné erupce.
Během let 1874 a 1875 sotevřela série zemětřesení v přibližně 100 kilometrů dlouhém pásu protínajícím sopku Askju síť prasklin, po kterých začalo k povrchu stoupat magma. Láva se na několika místech vylila na povrch a dala vzniknout lávovým proudům.
Tři dni před tím, než se láva začala rozlévat, navštívila Askju čtveřice farmářů z okresu Mývatn. Ti se chtěli dozvědět, co se u Askji odehrává a proč se celé okolí dramaticky otřásá.
Odvážlivcům se naskytl pohled na začátek vzniku rozsáhlého sopečného kráteru.
Farmáři spatřili území o velikosti 3 až 4 hektarů, které leželo o deset metrů níže než okolní sopečné pláně a kde na třech místech vytékala láva.
Měli štěstí, místo opustili včas.
Askja se naplno probudila k životu v noci z 28. na 29. března 1875, kdy během krátké, přibližně 17 hodin trvající sopečné erupce vyvrhla do atmosféry množství sopečného prachu a popela.
Takto krátký okamžik stačil k tomu, aby se sopka nesmazatelně zapsala do historie Islandu.
Oproti jiným islandským sopkám, tady se na povrch dostalo magma ryolitového složení, tedy bohaté na křemík. Částečky křemíku se v roztavené hornině spojovaly do malých řetízků, čímž způsobily snížení její pohyblivosti… a to zadělalo na přůšvih.
Tavenina totiž nebyla dobře propustná pro sopečné plyny, které se z ní uvolňovaly s poklesem tlaku způsobeného vahou nadložních hornin.
Tlak v přívodní žíle magmatu neskutečně narůstal… až do momentu…
Kdy to nadložní horniny nemohly ustát. A celé to prostě explodovalo…
Během první hodiny sopečné erupce uniklo ze sopky obrovské množství sopečných plynů. Ty během svého úniku trhaly okolní lávu a horniny na malé kousky a unášely je s sebou do okolní atmosféry.
Po hodině sopečná erupce ustala, jen aby za 9 hodin začala nanovo. Tentokrát trochu severněji. Vystupující magma se na novém místě dostalo do kontaktu s podzemní vodou, došlo tak k tzv. freatomagmatické erupci.
Tím vzniklo menší jezírko Víti.
Boaworm, CC BY-SA 3.0
Po tomto výbuchu se sopka na další dvě hodiny odmlčela. Následně se farmářům bydlícím na východě Islandu nejblíže k sopce naskytl děsivý obrázek.
K nebi začal z místa erupce růst obrovský sopečný mrak. Askja totiž vstoupila do erupce pliniovského typu, tedy nejničivějšího typu sopečné erupce, které lidstvo zná.
Nad sopku náhle vyrostlo kilometry vysoké mračno směsi žhavých úlomků sopečných hornin a plynů. Vlivem ochlazování žhavého mračna a s tím vznikajících doprovodných hustotních nestabilit mračna došlo ke vzniku pyroklastických proudů.
Askja běsnila následujících 5 až 6 hodin.
Lidstvo v ten den bylo svědkem jedné z nejsilnějších sopečných erupcí, ke které v 19. století došlo.
Naštěstí pro něj ale k explozi došlo v neobydlené části Islandu, samotná exploze proto nikoho nezabila…
Odhaduje se, že během erupce bylo vyvrženo do atmosféry 1,8 km3 sopečných úlomků, tefry. Většina vyvrženého sopečného materiálu byla odnášena větrem nad východní Island. Přibližně v půl čtvrté ráno začal prach a popel dopadat na domy a pastviny vzdálené 70 km východně od Askji
Nejprve přišel příval šedého jemnozrnného prachu měnícího se při kontaktu s vodou na mazlavé bláto, poté začaly padat větší úlomky hnědé pemzy a černé tefry obsahující kousky sopečného skla a bílé krystaly křemene.
Spad ale s sebou nepřinesl jen kusy sopečných hornin, ale také jedovaté látky, síru, fluor a chlór, které otrávily místní pastviny. Obzvláště tvrdě byla zasažena oblast fjordů na východě země, kde kvůli otravě začala umírat hospodářská zvířata, načež začali strádat i lidé.
To podnítilo k odchodu z ostrova tisíce Islanďanů, kteří zamířili převážně do Spojených států amerických a do Kanady. Exploze Askji tak zvětšila množství těch, kteří se na konci 19. a začátku 20. století rozhodli svůj rodný ostrov opustit.
Odešla cca čtvrtina populace ostrova.
Mračno ale ve svém šíření pokračovalo i mimo území Islandu. Větry ho odnášely dále na východ, krátce na to zasáhlo severní Evropu. V Norsku, Švédsku, Německu či Polsku začali lidé záhy zaznamenávat spad sopečného prachu a přítomnost mračna v atmosféře.
Nebylo to přitom poprvé, co Askja Evropu popelem zasypala… a můžeme si být jisti, že to nebylo ani naposledy…
Jako první oblast Askji po explozi navštívil William Lord Watts s dvojicí islandských průvodců 16. nebo 17. července 1875. Trojici se naskytl neuvěřitelný pohled.
V místě, kde se dříve nacházela „hladká“ sopečná pláň, byl najednou kráter trojúhelníkového tvaru s délkou jedné ze stran okolo dvou kilometrů a obvodem okolo osmi kilometrů. Ze stěn kráteru, sopečné kaldery, se stále odlamovaly obrovské skalní bloky a mizely v jeho útrobách.
V roce 1876 se do oblasti dostala expedice tvořená dvojící geologů Frederickem Johnstrupem a Þorvaldurem Thoroddsenem a poručíkem Corocem. Ten zhotovil detailní mapy kráteru. Spatřili, že na dně kráteru se rozkládalo jezero o průměru1394 metrů.
S lety začala hladina jezera stoupat. Expedice, která Askju navštívila v 1884, našla hladinu jezera asi 150 m pod okrajem kráteru, tedy přibližně o 82 metrů výše. V roce 1907 už byla přibližně ve výšce, v jaké je dnes, tedy 50 m pod okrajem kráteru.
Wolfgangbeyer, CC BY-SA 3.0
Během sopečné erupce Askji z roku 1875 vznikla jedna z nejmladších sopečných kalder, které se na povrchu Země nacházejí.
Po explozi se její tvar do dnešní podoby měnil téměř 40 let.
Když si prohlédnete jezero Öskjuvatn na satelitních fotografiích, všimnete si, že se na severu a západě nachází horský pás. Na jeho úpatí začíná hladká lávová pláň. Ta je ve skutečností pozůstatkem starší, přibližně 8 km velké sopečné kaldery vyplněné mladšími lávovými proudy
Na jejím severním okraji je možné rozlišit pozůstatky ještě jedné, nejstarší kaldery, která je dnes pod lávou téměř kompletně skryta. Snímky tedy napovídají, že vznik rozsáhlého sopečného kráteru není pro Askju ojedinělou událostí, docházelo k němu opakovaně v různých dobách.
Na Askju se proto není možné dívat jako na jediný kráter s jezerem Öskjuvatn, ale jako na mnohem větší sopku.
Askja je totiž součástí rozsáhlého sopečného komplexu, který leží v oblasti tzv. Severní sopečné zóny Islandu. Tato sopečná zóna je přibližně 1800 km2 velká.
Komplex je přibližně 10 až 15 kilometrů široký a okolo 100 kilometrů dlouhý. Za svůj vznik vděčí přítomnosti rozbíhavého rozhraní dvou litosférických desek, které se od sebe vzdalují přibližně rychlostí dvou centimetrů za rok.
Kvůli tomu se pod Askjou odehrávají významné deformace podloží, které jsou mnohem výraznější než v jiných částech Islandu. Po vznikající sérii prasklin může následně stoupat k povrchu magma, které se zde nachází relativně „mělce“ pod povrchem.
K poslední erupci Askji došlo v roce 1961, když se na okraji kaldery otevřela prasklina, ze které se vylilo malé množství (přibližně 0,09 km3) bazaltové lávy. Od té doby se začala sopka sesedat.
Známka, že pod sopku neproudí nové magma…
V červnu 2010 se ale do oblasti Askji navrátily otřesy země. V dubnu 2012 bylo jezero Öskjuvatn překvapivě bez ledu. Přitom led zpravidla na jezeře vydrží do června či července. Na Islandu se proto začalo zvažovat, jestli se sopka opětovně neprobouzí k životu…
Případné obnovení sopečné aktivity by nás ale nemělo překvapit. Geologové doložili, že sopka byla aktivní minimálně posledních 200 až 300 tisíc let. A vzhledem k tomu, že se nachází na stále aktivním litosférickém rozhraní, další přísun magmatu má zcela jistě i nadále zajištěný.
Otázka tedy není, jestli se Askja k životu někdy probudí, ale kdy k tomu dojde a jakou podobu tato sopečná erupce bude mít.
To jen až budete zas řešit, kdo co jak řekl v @OtazkyVM 🙂
Sladké sny 🥰
THE END
Originally tweeted by Dr. Petr Brož (@Chmee2) on January 17, 2021.